Sobota 16. 3. 2024

Z postele koukáme na moře. Je to fajn. Snídaně je pro mě dobrá a pro Marka málo sladkého. Jdu se před odjezdem ještě pomazat bahnem a plavit do moře.

Kus bahna beru domů. Když mi ho na letišti nezabavi. Míjíme uzavřené Wádí Mujib. Otvírají ho až v dubnu, kvůli bleskovým povodním. Podél břehu Mrtvého moře je hodně cedulí Free beatch a hned pod nápisem je cena 20 JOD.

Tak to mi hlava nebere. Bílé obloučky plážì jsou jen samá sůl, tvrdá jak beton.

Bosky by to nešlo. Vstup do Wádí Numejra je schovaný za stany pasáků koz.

Na kamenité cestě malém porazíme podvozek. Je tu smrad ze zvířat a asi i z lidí. Hromady odpadků se táhnou ještě asi 500 metru do nitra Wadi.

Ale pak už je to krásný. Mám na sobě (jako správný Čech) ponožky v sandálech, protože mám trochu odřenou nohu a nechci si to úplně rozdrásat. Vypadá to odporně.

Na konci wádí posvačíme a kocháme se pohledy z druhé strany.

Dneska máme v plánu koupit jahody. Těch bylo včera plno, ale to jsme chtěli koupit meloun. Stoupáme serpentinami nejprve do 0 a pak do 1000 m n. m..

Dopřejem si kafe a čaj s výhledem přes skaliska k Mrtvému moři a pak zase svorně nadáváme na odpadky kolem silnice. Vidím meluon, Marek brzdí, otáčí vozidlo. Dědula ležící mezi zeleninou neumí žádnou lidskou řeč, a to že ta malá zelená koule není meloun nám poradí dva malý kluci na kolech. Krajina se mění každých 20 km.

Náš podvečerní cíl je rezervace Dana a krátká cca 3 km dlouhá vycházka mezi skalami. Je to cesta spíš pro kamzíky. Když odjíždíme do jeskyně, kde dneska bydlíme máme oba pořádný hlad. Hostitel africkeho typu nám sděluje, že večeře bude až za 2 hodiny (protože je Ramadán), ale když vidí naše zklamání zajde do kuchyně a pozve nás do jidelny s vyhlidkou na hrad hned. Podává se vegetable polívka s masovými koulemi, půlka kuřete ležící na hromadě rýže, naan s několika humusy a samozřejmě sladkosti. Jsme přejedení k prasknuti a odkutálime se vlhnout do naší jeskyně.