Neděle 17. 3. 2024

Dva infrazářiče se postaraly, že jsme neumrzli. Jen se Marek krapátko nastydl. Není jistý jestli z pochodu vodou ve wádí a nebo z vlhké jeskynní postele. Každopádně snídaně pro něj pokračuje v nechvalném tónu. Nic sladkého, studený brambory s vejcem a vejce taky a k tomu "TA příšerná" hudba z hostitelova mobilu. Posledni foto nejmenšího hotelu na světě a jedem.

Přesun do Wadi Rum trvá cca 2 hodky. Krajina je jak placka u Kolína, jen s absencí zeleně. Jsme tu. Na parkovišti nás vyzvedává řidič Josef a veze nás do Camp Joy Wadi Rum. Marek posílen dvěma Ibalginy vyráží do boje s místním bossem o cenu pouštního výletu. Původně jsme totiž měli objednaný celodenní za 80 JOD (usmlouvaný ze 100). Vzhlem k předpovězenému vytrvalému dešti na zítra, jsme změnili program a chceme na půldenní výlet dnes. Když půl tak půl. Míní Marek. Boss je jiného názoru a chce 80 JOD. Vyjednávání trvá asi půl hodiny. Výsledek je 65, a je k tomu i oběd.

Marek do sebe hází další Ibalgin, naan s pomazánkou, rajčatový salát, tuňáka a čaj, a jsme připraveni k odjezdu. Řídí opět Josef. Toyotě je už hodně let a nejspíš má ujeto milión kilometrům, ale mezi všemi kolemjedoucími modernějšími vozy má jednu geniální vychytávku a to je stříška. Je to teda jen stará děravá deka, ale vhodná proti slunci, dešti i písečné bouří.

Pepe (stejně jako ostatní jeho kolegové) nás vozí od atrakce k atrakci.

Vždycky slezeme z korby autíčka, vylezeme na skálu, okno, soutěsku, vyfotíme se a jedeme dál.

Takhle to trvá 4 hodiny a máme ujeto 35 km. Slunko střídají mraky, chvili fouka vítr s pískem. Je to zábava. Jsme naklepaní jak vánoční řízky, ale líbí se nám to moc. Krajina jak z fimlu (nejen "Lawrence z Arabie"). Poušť v Maroku a Ománu nesahá té zdejší ani po kotníky. Na posledním balvanu nám Pepe sděluje, že tady budeme čekat na západ slunce.

To sice momentálně vylezlo ze zatažené oblohy, ale je ještě dost vysoko (asi tak hodunu a půl).

Chceme domů - do stanu. Pepemu se nechce zpátky, asi by musel pomáhat v kuchyni. Veze nás teda ještě přes bílou poušť s velblouby, aby nějak zabyl čas. Obloha povážlivě zčernala a zvedá se ostrý vítr. Ten stále sílí a z auta seskakujeme v kempu, když už to vypadá na konec světa.

Skoro ani nejsou otevřít dveře a pod nima do obydlí běhaji o závod zrnka písku. Do večeře zbývá asi hodina. "Zarb" je tradiční beduínský papání. Hluboku v písku je posazený něco jako sud na vodu, kouká jen okraj. Místo vody v něm jsou naházeny žhavé uhlíky a na nich se pod utěsněným víkem dvě hodiny pečou brambory, cuketa a kuře.

Díky větru se horní skruž musi odhrabat lopatou. Je tu s námi ještě jeden starší manželský pár. Tak večeříme v 9ti a půl lidech: 4 hosti, 4 beduini a bossův malý syn.