Pondělí 18. 3. 2024

Nad ránem přišla písečná bouře a náš čalouněný domek se třásl jako osika, včetně postelí. V zádveří se udělala malá písečná duna a oba jsme si museli dát přes pusu a nos nějaký hadr, abychom mohli dýchat. Ještě že je jádro domku zděné, jinak by ho vítr rozmetal po poušti. Dokonce tady výstavbu kempů kontrolují úřady a musí být zděný základ asi ke kolenům (ukazuje Haid), aby se stavby neposouvaly po písku.

Po snídani se loučíme s Wadi Rom a řítíme se směr Petra. Počasí se zhoršilo stejně jako Markova nemoc. Bohužel z auta vidíme jen pár metrů silnice pred sebou. Mlha je jak v Anglii. Na chvíli se nám otevře výhled, který bychom bývali viděli, kdyby bývalo bylo něco vidět.

Škoda. Co je ale pozitivní, že čím blíž jsme k Petře, tím méně je okolo silnice i ve vesnicích odpadků. Dokonce vidíme i Jordance s koštětem a lopatkou. V Grand Mother Hous nás čeká milý mladý majitel. Je pyšný na svůj apartmán, který vytvořil vlastníma rukama.

Zevlujeme. Tzn. děláme NIC, celé odpoledne, až do večeře. Teda trochu kecám. Došli jsme si koupit zásoby jídla na zítřejší Petru a dorty. Prší.

Nestihla jsem vyfotit plný stůl. Zapékací miska  (průměr 40 cm) plná celého kuřete, brambor, cuket, rajčat, cibule a mandlí. Další miska rýže s mandlemi a čerstvý chléb. Jidlo pro cca šestičlennou rodinu. Máme na zítra oběd❣️ 

Pokračování: hostitel ještě přinesl sladkou tečku a pozvání na posezeni u kávy a čaje. Tak jsme se ocitli v místním obýváku na podlaze. Uprostřed koberce byl zapnutý plynový ohřívač a postupně se scházela celá rodina: matka, bratr, bratrova žena, bratrovi děti (tři dcery a dva synové). Jen nejstarší syn se na nás nepřišel podívat. Během dvou hodin jsme probrali všechno možný. Největší údiv vzbudil náš věk. Markovi hádali 42 let.